Cop - Laetitia Colombani | recenze


Cop vypráví příběhy tří žen, které sice žijí na rozdílných kontinentech, ale pojí je nepřízeň osudu, se kterou se musejí potýkat. Smita žije v malé indické vesnici, patří k dalitům, nejnižší společenské vrstvě. Jejím údělem je každý den sbírat výkaly z pozemků bohatších sousedů. A stejný osud má potkat i její dceru. Giulia je temperamentní italskou dívkou. Její rodina se už po staletí živí zpracováváním vlasů v malé rodinné dílně. Vyjde však najevo, že firma je zadlužená a její budoucnost nejistá. Sarah žije v Kanadě a je prototypem úspěšné ženy. Podařilo se jí prorazit skleněný strop a zaujmout vysoké postavení v právnické firmě, nepřejícím kolegům navzdory. Během soudních procesů je sebevědomou a neporazitelnou soupeřkou, zradí ji však to nejdůležitější, její vlastní zdraví.

Stejně jako cop spojuje a proplétá tři prameny vlasů dohromady, tato kniha proplétá příběhy tří žen. Byť se na první pohled zdá, že toho nemají moc společného, opak je pravdou. Smitha, Giulia i Sarah se potýkají s nepřízní osudu v různých podobách. Ať už jde o nepříznivé společenské postavení v zemi, kde žena slouží jako pouhý doplněk muže a nemá téměř žádná práva, dluhy ohrožující existenci rodinného podniku a nebo nepříznivou zdravotní diagnózu. Kromě toho je však pojí ještě jedna, mnohem důležitější věc, touha bojovat.

Cop by se dal považovat za feministické dílo, ženy vykresluje jako silné bojovnice, které se nevzdávají a nečiní ústupky. Pokud jim v cestě k dosažení jejich cíle stojí nějaký muž, nebojí se ho odsunout stranou, ať se jedná o ambiciózní kolegy nebo vlastního manžela, hrdinky Copu si jdou řekněme až tvrdě za svým.

Příběh je rozdělen do poměrně krátkých kapitol, kdy střídavě sledujeme osudy jednotlivých hlavních hrdinek. Prostředí vyspělého západního světa je stavěno do kontrastu s nejchudšími místy Indie, kde čas jako by se zastavil před stovkami let. A právě tento kontrast a rozdílnost v prostředí a životních stylech hlavních hrdinek, mě velice oslovil.

Byť je kniha poměrně krátká, autorka do ní zvládla vměstnat až překvapivě mnoho událostí a informací. Čtení plyne samo a čtenář s nebývalou intenzitou prožívá životní osudy všech tří žen. Bylo fascinující sledovat, jakým způsobem se vyvíjí uvažovaní a jednání postav a jak se jejich příběhy, ze začátku tak vzdálené a odlišné, pomalu přibližují a nakonec symbolicky spojují ve společné cestě za lepším životem. Tento příběh vám utkví v hlavě a budete nad ním přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

95%

Losos v kaluži - Markéta Lukášková | recenze


Cynická Bára není typ holky, která se ráno probudí se sexy rozcuchem, protáhne se a na první pokus vyfotí #nomakeup selfie, za kterou dostane 200 lajků, než dojde do koupelny. Je spíš ten typ holky, která se ráno bojí podívat do zrcadla, na zůstatek účtu a do lednice. Její život se otočí vzhůru nohama, když jí umře babička a „odejde do nebe“. Bára ale zjistí, že smrtí nic nekončí, naopak jí všechno začíná!

Losos v kaluži je příběhem o výjimečném vztahu, který se utvořil mezi vnučkou a babičkou. Poté, co Báry babička umře a "odejde do nebe", život jako by rázem postrádal smysl a řád. Už tak cynická dívka se ještě více propadá do své zahořklosti a apatii vůči okolí. Jenže co když to smrtí nekončí? Byť se zdá, že téma knihy je vážné, co musím vyzdvihnout jako první, je autorčin humor. Vtipné hlášky a myšlenkové pochody hlavní hrdinky Báry jsou jako vystřižené z běžného života. Všechny strasti kolem vztahů, váhy a nebo třeba problémů s trochu ujetou spolubydlící.

Příběh je vyprávěn střídavě Bárou a její babičkou Miladou. Obě vypravěčky mi byly moc sympatické a tak jsem si stejnou měrou užívala i jejich dějové linky. Kapitoly jsou krátké a popisují loučení vnučky a babičky a období krátce po smrti Milady. Byť to všechno zní velice smutně, věřte, že z tohohle románu deprese rozhodně mít nebudete. Příběh je vyprávěn s lehkostí, autorka se nezabývá žádnými zdlouhavými popisy a servíruje čtenáři jen podstatné informace.

Autorka se zabývá také vztahem Báry a jejího přítele Václava, který je plný odloučení a šťastných shledání a ke konci se vyprávění dostává pomalu až do detektivní roviny, čímž autorka příběh poměrně příjemně okořenila. Celkově jsem z knihy mile překvapena. Bavil mě i lehký aspekt nadpřirozena, který se autorka nebála zahrnout do děje a který tam překvapivě dobře pasuje.

Konec je sice trochu moc idylický a prvoplánový, ale nemohu říct, že by mi to zkazilo čtenářský zážitek. Takhle kniha je zkrátka velice příjemnou jednohubkou, kterou mohu doporučit každému. Ti naši čeští spisovatelé nám opravdu mají co nabídnout.

70%

Replika - Lauren Oliver | recenze


Lyra: Z dálky vypadá institut na soukromém ostrově poblíž Floridy poklidně a skoro krásně. Při bližším pohledu byste však narazili na zavřené dveře a značky upozorňující na biologické nebezpečí. Ve skutečnosti se tam nachází utajované vědecké středisko, v němž žijí tisíce replik, které zde tráví pod vědeckým dohledem celý život. Institut je však nečekaně napaden a dvěma zkoumaným objektům, dívce Lyře - neboli číslu 24 - a chlapci číslo 72, se podaří uniknout. Společně se vydávají do neznámého prostředí venku, kde potkají Gemmu, jež se sama vydala na nebezpečnou cestu. Když se Lyra snaží pochopit, k čemu vlastně Institut sloužil, odkrývá tajemství, která změní život oběma dívkám.

Gemma: Gemma doposud strávila velkou část svého života po nemocnicích. Dřív bývala malou, věčně nemocnou holčičkou. Teď je z ní osamělá dívka, jejíž život ohraničuje domov, škola a její nejlepší kamarádka April. Poté, co ji téměř unese cizí člověk, začne Gemma zkoumat minulost své rodiny. Zjistí, že její otec byl zapojen do výzkumu v záhadném institutu. Aby nalezla odpovědi na své otázky, vydá se na Floridu, kde narazí na dvě repliky, čísla 24 a 72. Když se snaží pochopit, co se dělo v institutu, dozví se o sobě i o své rodině děsivé tajemství, které může zničit vše, co je jí drahé.

Replika je kniha, která vyniká krásným zpracováním. Má zářivý barevný obal a autorka vsadila na originalitu a knihu utvořila spojením dvou příběhů, které popisují stejné události, ale z jiného pohledu. Uvnitř najdete i dvě barevně sladěné látkové záložky a je zkrátka radost na toto dílo pohledět. Hned na začátku je čtenář instruován, že knihu může číst postupně, na přeskáčku nebo jak se mu zkrátka zamane. Já sama začala příběhem Lyry, po nějaké době jsem se však doslechla, že je příběhy lepší střídat. Nyní po dočtení to musím potvrdit. Ono přečíst si jeden příběh a pak číst znovu o tom samém s tím, že už dávno vím, jak to dopadne - to není zas taková zábava.

Abych pravdu řekla, trvalo mi docela dlouho, než jsem se do knihy jakž takž začetla. Od začátku jsem cítila silný odstup od hlavních postav, které mi nepadly moc do noty. V samotném ději se dlouho nic neděje, čtenář se utápí v nudné rutinně replik, které jsou povětšinou následkem klonování více či méně dementní, zpomalené nebo prostě jen divné. Bohužel ani pozadí příběhu není moc vykresleno. Víte jen, že jsou zde nějaké repliky lidí, že je vyrábí pán, co mu všichni říkají Bůh a že celé toto doupě hříchu je uzavřeno na skoro nedostupném ostrově. Později jsou vám nějaké souvislosti samozřejmě vykresleny, pořád je to ale v dost zjednodušené formě a to mi zkrátka ke spokojenosti nestačilo.

Říkám to nerada, ale číst tento příběh bylo jako brodit se po pás hlubokým bahnem. Myšlenkové pochody hlavních postav byly ubíjející, spousta scén více či méně nechutných a když konečně svitla naděje na nějakou akci, autorka ji zazdila pořádnou porcí klišé v podobě naprosto prvoplánového románku. Ten se samozřejmě odehrával z obou stran knihy. Příběh byl místy předvídatelný, což se však dá u daného žánru očekávat.

Musím uznat, že hlavní myšlenka byla opravdu zajímavá a nutno říct, že několik odhalení mě opravdu zaskočilo a mile překvapilo. Bohužel autorka nadějnou myšlenku dle mého nedokázala dost dobře využít a převést na papír a ve výsledku jde tedy jen o jeden z mnoha příběhů, který se tváří originálně díky nezvyklému zpracování, ale ve výsledku vás nic moc nového nečeká. Konec knihy byl celkem náhlý a neuzavřený, těžko tedy říct, zda se ještě nedočkáme nějakého pokračování. Nejsem si však jistá, jestli po něm sáhnu.

50%

Projekt Kronos - Pavel Bareš | recenze



Ve světě budoucnosti, na zemi skomírající po atomových válkách, se nachází město Attiona. Tyčí se do závratných výšin a zatímco v horních patrech žijí nejbohatší občané v relativním přepychu, obyvatelé takzvaného Downtownu, tedy nejspodnějších pater města, musí dennodenně bojovat o holý život na zločinem zmítaných ulicích, které se navíc utápí v záhadné epidemii, bleskově se šířící celým městem. Jedním z nich je i Jason. Vždycky si přál být hrdinou a nikdy nepřestal bojovat. S každým soumrakem nasazuje masku a vydává se do ulic bojovat za lepší svět. Naopak Luco by si nejraději přál od všeho utéct a prožít život v klidu a míru. Existuje však taková věc ve světě, kde zlo nosí tisíce masek?

Projekt Kronos je rozsáhlé sci-fi českého autora, které vyšlo pod záštitou nakladatelství Host. V obrovské konkurenci, která v tomto žánru panuje, je těžké vydobýt si přízeň fanoušků - obzvlášť v našem malém českém rybníčku, kde mají lidé tendenci dívat se na domácí autory skrz prsty. Jaký je tedy Projekt Kronos a vyplatí se vám do něj investovat?

Prostředí příběhu je opravdu nezvyklé. Čtenář se ocitá na zvláštním postapokalyptickém místě, které může působit jako normální město, jen trochu architektonicky unikátní. Nad sebou se nachází desítky pater plných lidí. Čím níže se nacházíte, tím hůře pro vás. Co se týče samotného děje, na téměř šesti stech stranách vás čeká hutné a kvalitní sci-fiProjekt Kronos je ohromně komplexní, ale přitom zcela jasný a pochopitelný. Střídá se zde mnoho časových a dějových linií a opravdu mnoho postav, což dává čtenáři možnost nahlížet na příběh z více úhlů, skládat si dohromady jednotlivé dílky a vůbec se pořádně vžít do světa, který autor vytvořil. Přes onu zmiňovanou komplexnost jsou všechny vazby srozumitelné a snadno pochopitelné. Napsat tak neskutečně promyšlený příběh, aniž by se v něm čtenář ztratil, je dle mého ukázkou opravdového spisovatelského umu a obratnosti. Což je téměř neuvěřitelné vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o autorovu prvotinu.

Jak již jsem zmínila výše, v knize se nachází mnoho postav, přesto autor zvládne věnovat dostatečnou pozornost každé z nich a vám utkvějí v paměti díky svým zajímavým charakterům. Ať už je to psychopatický, ale určitým zvráceným způsobem fascinující Gasz nebo zarytý idealista Jason, jehož morální správnost je místy až dojemná. Dalšími postavami, které vás příběhem budou provázet nejčastěji, je Nataly, nepřekvapivě geniální hackerka, které však autor propůjčuje roztomilou otravnost a urputnost, které z ní nakonec dělají docela obyčejnou holku. Nebo Luco, sympaťák se záhadnou minulostí, který nestojí o žádné zbytečné potíže. A to je jen zlomek rozmanité palety postav, která vás v Projektu Kronos čeká.

Tohle není kniha, kterou byste četli jen proto, že vás zajímá, jak to celé dopadne. Je to kniha, u které si užíváte každou stranu příběhu, ten skvělý pocit, kdy pomalu začínáte vidět celou mozaiku a kdy vyvrcholení je jen bonusem za úžasnou cestou plnou zajímavých postav, temné atmosféry a chytlavého prostředí. Jedná se o rozmanitý, ale přesto velice čtivý příběh.

Občas mi úplně nesedl způsob střídání jednotlivých dějových linií. Respektive jejich nestřídání. Jak již bylo řečeno výše, čtenáře čeká spousta postav, kterým jsou věnovány jednotlivé dějové linky. Autor je různě střídá, občas mi však přišlo, že se od některých vzdálil až moc a na moc dlouhou dobu. Velkou část knihy zabírá sledování života v Sirotčinci, jenže čtenáři začne chybět Jason a další postavy a je to zkrátka až moc dlouhá doba, než vám autor dopřeje se s nimi opět shledat. Nemluvně o tom, že čtenář může pozapomenout, co přesně se v té které lince odehrálo a věřím, že častější střídání těchto linií by přispělo k čtivosti a celkovému náboji.

Závěrem nutno říci, že tahle kniha je napsána na světové úrovni a dalece předstihuje žánrové konkurenty, kterým vyšlo mnohonásobně více výtisků. Pokud máte chuť na pořádné a kvalitní sci-fi, neváhejte a podpořte tohoto obrovsky talentovaného českého spisovatele, který má dle mého nakročeno k úspěšné kariéře.

95%

Někdo cizí v domě - Shari Lapena | recenze



Kousek od New Yorku stojí překrásný dům mladých novomanželů Karen a Toma Kruppových. Jsou šťastní, ostatně nic jim v životě nechybí. Karen je milující věrnou manželkou, jejíž muž sklízí pracovní úspěchy a hned v domě vedle bydlí její nejlepší kamarádka Brigit. Co víc si přát?
Jednoho dne se však idylka roztříští jak sklo, když se Karen za záhadných okolností vybourá. Spořádaná žena najednou vyběhne z domu, nezamkne, nevezme si mobil a uhání autem, jak kdyby jí šlo o život. Na konci zběsilé jízdy ji čeká bouračka, která jí nejenže zajistí několika denní pobyt v nemocnici, ale také ztrátu paměti. Proč se vybourala a před čím ten osudný večer utíkala?

Shari Lapena si mě získala už svou prvotinou Manželé odvedle. Přirozeně jsem se tedy nemohla dočkat, jaký vývoj nás čeká v novince této autorky, která nese slibný název Někdo cizí v domě. Opět se čtenáři do rukou dostává  něco mezi krimi a thrillerem, proložené samozřejmě notnou dávkou více či méně komplikovaných mezilidských vztahů. Žánrově se autorka drží zajetých kolejí a volí podobnou atmosféru, jako v Manželích odvedle. Čeká vás přímý, jasný děj, malé množství postav a svižné tempo ještě umocněné tím, že je příběh rozdělej do mnoha krátkých kapitol. Zkrátka tuhle jednohubku máte přečtenou během jednoho až dvou dnů.

Jako největší pozitivum vnímám čtivost knihy. Od začátku jsem byla zvědavá, jak se děj bude vyvíjet, bavilo mě sledovat a odhadovat sebemenší zvraty (a že jich bylo požehnaně) a za to patří autorce velká poklona. Shari Lapena prostě umí psát tím výjimečně poutavým způsobem, kdy je děj přímočarý a ne přehnaně složitý, ale zároveň nabízí dost záhad a zvratů, aby vás bavilo číst až do konce a ideálně bez přestávky.

V knize si autorka vystačila s poměrně malým množstvím postav. Karen působí jako panička se spořádaným životem a nikdy nevybočující z davu. Její manžel je občas tak trochu natvrdlý, ale udělá  pro jejich spokojené manželství vše. Další, kdo doplňuje hlavní hrdiny, je otravná sousedka Brigid, která je moc urputná a vlezlá, než abych dokázala uvěřit, že se s ní někdo může doopravdy kamarádit. Nechybí zde ani sympatická dvojice detektivů, která v příběhu bohužel nehraje prim a autorka ji občas trochu odsouvala do pozadí.

Byť je znát, že se autorka od své předchozí knihy hezky vypsala, ani zde se nevyhnula pár věcem, které mi vadily už v Manželích odvedle. Jedná se hlavně o závěr knihy, který je přemrštěný a navíc zazděný nebetyčným klišé. Obzvlášť pak poslední zhruba tři strany bych z knihy naprosto vyškrtla. Hlavní zápletku a šokující odhalení jsem bohužel odtušila už v půlce knihy. I tak jsem si však čtení opravdu užila a určitě tuto žhavou novinku doporučuji i vám. Jen u těch konců si se Shari Lapenou zatím moc nesedneme.

80% 

Manželé odvedle - Shari Lapena | recenze


Anne a Marco mají celkem spokojené manželství. Žijí v krásném domě se svou šestiměsíční dcerkou Corou. Jejich sousedé je pozvou na večírek, má to však jednu podmínku - dítě nechat doma. Nechtějí si přeci nechat zkazit večer "pro dospělé". A tak se manželé rozhodnou, že Coru nechají v postýlce. Jsou hned ve vedlejším domě, každou půlhodinu dcerku budou chodit kontrolovat a navíc u sebe budou mít celý večer dětskou chůvičku. Nemůže se přece nic stát..

Přesně, jak slibuje nápis na obálce, v této knize vás čeká strhující příběh plný zvratů. Čtenář sleduje příběh dvou lidí, kteří učiní jedno zdánlivě nezávadné rozhodnutí. Nechají svou dceru doma samotnou. Jen na chviličku, je přece malá, z postýlky se sama nedostane a oni u sebe budou mít celý večer chůvičku. Když se pak vracejí z oslavy domů, čeká je nepříjemné vystřízlivění. Cora ve své postýlce není.

Manželé odvedle se vezou na vlně velkého úspěchu, který poslední dobou sklízejí thrillery jakoby vystřižené z běžného života, zaměřující se na sociální vazby a vztahy okořeněné nějakou tou vraždou nebo záhadným zmizením. Je těžké nepřistupovat k této knize s obavami, obzvlášť se všemi těmi nápisy slibujícími bestseller. Samotný děj se rozbíhá opravdu rychle a po pár stranách stojíte uprostřed policejního vyšetřování. Otázka je jasná - kdo unesl šestiměsíční miminko a proč? Ze začátku se zdá, že neexistují žádné stopy, postupem času se však nitky začínají pomalu rozplétat. Napětí je po celou dobu skvěle dávkováno, což čtenáře udržuje neustále v pozoru a očekávání. Namáháte mozkové závity a domýšlíte si nejrůznější teorie, ale autorka vždy dokáže přijít s nějakým překvapivým detailem, který osvěží děj a přinutí čtenáře dumat nad celým příběhem ještě více.

Více pozornosti bych zaměřila na samotné postavy, jakžtakž se dozvíte něco o Marcovi a Anne, ale ostatní postavy na mě působily odbytě a nepropracovaně. Kdyby se jim autorka věnovala více, pozvedla by knihu na další úroveň. Například policie působí, že je v knize jen jako doplňkový element, což mě občas trochu mrzelo.

Co se týče děje a způsobu psaní, musím říct, že jsem byla nadšená. Manželé odvedle jsou přesně tím typem knihy, u kterého přestáváte vnímat okolí a soustředíte se jen na zběsilé otáčení stran, které se navíc díky lehkosti, s jakou autorka píše, čtou opravdu samy. Sebevíc se může na začátku zápletka zdát zjevná, postupem času budete více a více překvapeni a až skoro až do posledních stran vás autorka bude držet v napětí.

Jediné, co bych knize vyčetla, je posledních zhruba pět stran, kde se příběh zvrhává v něco poněkud absurdního a překombinovaného. Odmyslet si tento závěr, který byl za mě opravdu navíc, hodnotím Manžele odvedle celkem vysoko. Je to vynikající kniha, u které si odpočinete, ale která má svou kvalitu, je promyšlená a čtivá. Zkrátka přesně taková, jaká má dobrá kniha být.

85%

Amie Kaufman & Jay Kristoff - Gemina | recenze


Planeta Kerenza IV byla napadena nepřátelskou korporací s cílem převzít těžební důl na hermium. Některým lidem se podařilo utéct a na palubě lodi Hypatia míří na skokovou stanici Heimdall. Tohle vše jste zažili v Illuminae, nevídaně úspěšném sci-fi, které se vrylo do paměti čtenářů převážně díky svému nevšednímu vizuálnímu zpracování. Nyní dostáváte do rukou druhý díl, stejně monumentální a na první pohled zajímavý. Příběh začíná tam, kde Illuminae skončilo. Akorát se čtenář ocitá na palubě skokové stanice Heimdall, kde vrcholí přípravy na oslavy dne Terry. Hanna je dcerou velitele stanice a ten pro ni udělá vše, co jí na očích uvidí. To Nikova rodina nemá zrovna růžovou minulost a její pověst ji předchází. Jejich cesty se střetnou, když na jejich stanici zaútočí neznámá skupina lidí a oni musí spojit své síly, aby přišli na to, o co vetřelcům jde a jak zabránit blížící se zkáze.

Už je to delší dobu, co jsem četla Illuminae, ale jakmile jsem měla za sebou prvních pár stran Geminy, okamžitě jsem si vzpomněla, co mě na téhle sérii tak děsně baví. Opět se ocitáte uprostřed nejhlubšího vesmíru a na rozkoukání nemáte moc času, protože děj nabírá na otáčkách nezvykle rychle. Byť má kniha zhruba šest set padesát stran, díky svému zpracování se čte nezvykle rychle. Forma se od Illuminae prakticky neliší. Čtenáře opět čeká spousta přepisů kamerových záznamů, chatů a telefonátů. Novinkou oproti jedničce jsou pak deníkové záznamy, které si vede hlavní hrdinka Hanna. Ta je umělecky nadaná a proto vás čekají nejen její myšlenky přenesené na papír, ale také spousta překrásných kreseb, které přiblíží nejen život jednotlivých postav, ale také samotné fungování stanice a mnoho dalších detailů. Vizuální zpracování je zkrátka na jedničku, to je u této série bez debat. Nádherné a originální zpracování opět funguje a připoutá vás ke stránkám na dlouhé hodiny. Texty tvoří obrazce, poletují si po stranách, jsou hravé a dokazují, že fantazie nemá žádné hranice.

Autoři se snaží nečerpat z prvního dílu a je znát snaha udělat Geminu alespoň v některých aspektech odlišnou a novou. Což se překvapivě daří. Děj je úplně jiný a byť zde najdete spoustu podobností, ve výsledku je to zase něco nového. Velice mě bavily postavy. Hanna, kterou okolí vnímalo jako hloupoučkou blondýnku, ale která si z toho vůbec nic nedělala. Rebelský Nik, který tak trochu tlačil na pilu a jeho droboučká sestřenice Ella, která pro trefnou hlášku nemusí chodit daleko.

"Přitahujou je 2 věci: šťavnatý mozky a hlasitý zvuky. Takže pokud zůstanete s blonckou potichu, jste v poho."

Kromě hrozby, kterou pro Heimdall představují vetřelci, kteří stanici napadli, musí naši hrdinové čelit ještě spoustě dalších problémů. Například odpudivému mimozemskému druhu, který se tak trochu nedopatřením na stanici rozšířil. Čím víc se kniha blíží ke konci, tím víc autoři přidávají zápletek a zvratů a dalších a dalších teorií, což způsobuje, že je to jednak trochu zmatené a jednak trochu hůře stravitelné. Působí to zkrátka místy až moc neuvěřitelně a fenomenálně, autoři moc tlačí na pilu a sunou do čtenáře své nápady jeden za druhým, až má člověk pocit, že mu z toho exploduje hlava. Jak velice ráda připomínám, méně je někdy více. A stejný názor mám i u Geminy. Byť jsem si ji užila a naprosto ji doporučuji k přečtení všem, protože je to zkrátka neskutečná jízda a zábava, konec mi přišel přehnaný a už toho na mě bylo jednoduše moc. Nemusí se přeci vždycky stát ty nejméně uvěřitelné věci. A ještě navíc všechny najednou.

Doufám, že jsem na přečtení nalákala všechny, kteří se k druhému dílu této trilogie ještě nedostali a já sama se velice těším na závěrečný díl. Tahle série mě prostě baví a navzdory malým výtkám musím hodnotit vysoko.

80%